Lyže 2008

Bylo před Vánoci 2007 kdy jsem přijel ze školy jazyků v Langportě.
Pár dní potom, co jsem se rozhodl, že pojedu zpět do Anglie na rok, do služby v komunitním domě Chemin-neuf, začal jsem pochybovat o svou finanční zajištěnost. Samozřejmě, když jsem se rozhodoval, tak jsem tuto věc bral v ůvahu, ale teď na mě dopadl strach, jestli opravdu s tim budu moct vyjít tak jak bych si představoval. Mám rád, když du do nějaký akce a mám pořádný obnos na účtu pro všechny případy. Nerad se někoho doprošuju, sotva přátel natož svých rodičů. Myslím, že je to i normální a Hospodin to tak chce, aby člověk měl potřebné věci. Zas na druhou stranu vím, že  je nutné někdy trochu riskovat a je dost věcí v kterých se nebojím riskovat. Možná i rád se pustím do nějakého dobrodružství, ovšem oblast financí sem pro mě nepatří.
Začal jsem malomyslnět, a moji situaci jsem najednou viděl trochu jinak. Postupně jsem si spočítal, že zas nepojedu na hory, že nebudu k vánocům moct koupit pořádný dárky a že život v Anglii, bude velmi chudý. Je pravda, že na druhou stranu se mi v hlavě připomínali ujištění že jsem cennější než vrabec, že Hospodin má spočítaný všechny vlasy na mojí hlavě a nebo taky v Petrově listě, že mu na mě záleží, ať se s ničím netrápím.
A tak mě i napadlo, co takhle se zkusit netrápit? Musel jsem se zasmát při pomyšlení, že bych příchozí problémy vyřešil tím, že je hodím za hlavu. A tak v duchu jsem si řekl: "Pane a seš schopný mě třeba tuto zimu vzít na hory ?" Fakt bych na ně chtěl. Trochu v tom zazněla i otázka něco jako Pane ukaž mi jak jsi schopný. Předvěď se ve své moci, když se to o tobě píše a sám to říkáš ... Zajímají tě i taková blbina, jako Zdendova radost z prkna na sněhu ?
To tedy bylo koncem prosince.
Je začátek ledna, dva dny před odletem a přemýšlím, čím si ukrátit čas na lavičce lanovky, cestou na horu Ještěd. Přemýšlím o písničce, nebo modlitbě, jen tak nechávám mysl bloumat a při tom se choulím ještě víc do teplé bundy. Jsem vysoko nad zemí, vedle stromy, stopy ve sněhu, je ticho a trošku mrholí sníh. A pak si vzpomenu. Vzpomenu na tu moji prosbu, snad před třemi týdny a začínám si uvědomovat a žasnout. Ty jo, jak se to vlastně všechno stalo ? Tak přirozeně a nenápadně. Ty okolnosti pěnez, sněhu a času jak to vše do sebe jak puzzle zapadlo. A musel jsem se smát ....

...
...