Vlož svou starost 2

Šéf se na mě jen usmíval a znova zdůraznil, že jestli mu vedení dovolí tak by si mě tu rád nechal i po projektu. Záleží i na mě jak to vidím. Váhavě jsem souhlasil, a pojistil se slovy, že se uvidí. Neznámé místo prostě ještě nemělo moji důvěru.

Už to byly dva měsíce, co jsem byl převážně podavačem, přidržovačem, nosičem nebo řidičem a co mě nejvíc dokázalo vysušit bylo pár dní práce s těma dvouma, co si mezi sebou štěbetali a já jako bych byl vzduch. Vmísit se do konverzace pro mě představovalo nevelké úsilí. Holky, sex, pařby, chlast, ty věci prostě prožívám jinak. Cítil jsem se někdy až povýšeně. Stojí mi ta čistota za nemožnost navázat přátelství ?

Je konec a vlastně i začátek dalšího kvartálního období. Na projektu jsem dělal suma asi čtyři týdny, možná pět a jak jsem pochytil z toho zmatku kolem, je to vše co pro ně mohu udělat. V mejl pozvánce poslané i mě na pokec se šéfem, medituju konec poslední věty: "připravte si případné náměty na Vaše nové kvartální cíle."

Červené světýlko vytváří přímo mystickou atmosféru v kapli. Je docela chladno, není zas moc navštěvovaná a já se cítím pěkně utahanej. Dnes ze sebe nevyloudím krásné fráze či myšlenky, možná větičku žalmu bych si vzpomněl. A je toho tolik, co teď nosím a tíží mě v srdci.

Slož svou starost na Hospodina...
Medituju verš a zahrávám si s představou, co všechno by za mě můj Otec mohl vyřešit :).
... postará se o tebe, ...
Stále mi přijde tato věta jak nová, neznámá. Bojím se věřit tomu co znamená.
... nedopustí aby se spravedlivý zhroutil. Ž55,1-24

Teď váhám. Jerry vstoupil do místnosti a to znamená, že by měla být řada na mě. "Teď du já né ?" ověřuji si. Už ani nevím kdo mi to potvrdil. Beru za dveře a vcházím do chodby. V duchu si ještě připomínám, že jestli si nebudu stát za svým a nechám se překecat, tak budu litovat. Kolikrát jsem to přeci už poznal. Můj šéf je férovej a přímej chlap. Nejlepší jakýho jsem měl. Má snad jen jednu drobnost, která může být pro mě docela závažná. Nerad přiznává chybu. A ten projekt prostě už pro mě nemá smysl. Já to tuším a on by to měl vědět. Takže, ať mi řekne co chce, prostě tu končim. Nebudu čekat další měsíce jestli se něco rozhoupe.

Někdy dou věci hrozně rychle. A člověk musí jednat. Pozdravíme se a abych získal trochu času, sundavám si mikinu. Pak ještě se natahuju pro blok a tužky co sou vedle. Dobře vím, že nebude co si zapisovat ať se věc bude vyvíjet jakkoliv. Ale cítím se už líp a přečetl jsem trošku šéfovu tvář. Vyzařuje optimismus, ale tentokrát prosvítává až trochu strach. Já sám sebe překvapuji klidem. Mám však jasno. Není práce, tak končim, nic mě nepřesvědčí. Jsem tedy v dvojitým překvapením a s odhodláním využívám prostor. "Víš Ondro, poslední práce co dělám mě moc nebaví, to není to co jsem sem přišel dě..." Už jsem nedokočnil, ale zaznělo co jsem chtěl. "Zdeňku nerad ti to říkám, ale nebudu si tě tu moc nechat." Vylomil ze sebe Ondra. V duchu jsem se zakuck. Paráda, tak tohle je vyřešený! Dál pokračuje s vysvětlováním okolností a je viditelně vidět, že mu to není příjemný mi to říct. Až mě to překvapuje. Tedy mé blažené pocity trochu narušuje pohled, jak to chudák ze sebe tlačí. Pane si Borec ! Dotať jsem nemusel říct ani slovo. Proč se ale on tak trápí? Hned prohodím, že to neva, že to je v pohodě. To Ondru nepřesvědčilo. Jako by to ani nezaznamenal. Dál se trápí s vysvětlováním, je to prostě lektor a manager a tak mluví a mluví...
Cítím se jak na trůně, jako by mi Pán položil vše pod nohy. Tak ten balvan ze mě padá. Až to ve mně vygraduje větou mezi spoustami slov "Nemám už tady moc práce pro tebe." Juchůůů, tak to vydíme stejně ! Príííma. A dál ještě mluví a já se snažím mu pomoc mím znova "to je v pohodě", "jo, dyť joo". Po chvíli další podsatná informace, že smluva zůstává ještě dva měsíce, ale odejít si můžu kdy chci. Prostě ideální...